Článek z www.onlyu.cz (poradna pro ženy)
Nalezla jsem deník své dcery. Nevěřila bych, jaká zvěrstva moje malá holčička provádí
7. 6. 2020 Zdroj: 123RF.com
Marie (45 let) vychovává se svým manželem dcerku Helenku. Té je dnes devět let a chodí do třetí třídy na základní škole. Marii nikdy nenapadlo, čím se dcera baví ve volném čase. Až potom, co si přečetla její deník, vyděsila se, a dokonce se jí o tom všem i zdá.
„Bydlíme na vesnici. Neměla jsem problém s tím, že si moje dcera chodila hrát k potoku mezi stromy s kamarády. Od nás tam sice není vidět, ale je to kousek a přišla vždy, když jsem ji zavolala domů. Donedávna jsem byla ráda, že má partu dětí, se kterými tráví čas,“ vypráví Marie.
„Že si dcerka píše deníček, jsem věděla. Sami jsme jí ho koupili k loňským Vánocům. Nikdy jsem ho ale nečetla. Až donedávna,“ přiznává se. „Uklízela jsem u ní v pokoji, a tak jsem ho našla ležet na stole. První stránky mě pobavily, psala je už před rokem, kdy sotva znala abecedu.“
I když se Marie nejprve smála gramatice a obrázkům, které Helenka do notýsku kreslila, příběhy na posledních stránkách ji vyděsily. „Nemohla jsem tomu uvěřit. Dcera se svěřila, že si u potoka hrají na veterináře. Ale jinak, než bych čekala…“
Jeden z chlapců, se kterými se Helena stýká, má doma hada. Rodiče ho krmí malými myšmi. On ale občas nějakou tu myšku přinese v krabičce k potoku, kde si s ní potom hrají. Pro ni to ale nikdy nedopadne dobře.
„Helenka se v deníku svěřuje, že myšku často operují. Že prý jí rozříznou bříško, a jelikož ji to bolí, tak moc píská. Všechno je to napsáno s dětskou nevinností, ale ve skutečnosti moje dcera popisuje, jak každý den týrají zvíře, které nakonec zemře.“
Marie si ještě ten den s Helenkou promluvila. Ptala se jí, co je na tom pravdy a proč to dělají. „Odpověděla mi, že by zvíře stejně umřelo, protože je to potrava pro hada. Oni si prý jen hrají. Když jsem se jí snažila vysvětlit, že ty myšky trpí, vůbec mě neposlouchala.“
Své dceři čtenářka zakázala dál chodit k potoku a hrát si s dětmi. „Brečela, urazila se, řekla mi dokonce, že jsem strašná máma. Od té doby mě několikrát prosila, jestli může s kamarády ven. Nepustila jsem ji.“
Marie vše vyřešila tak, že postavila dětem na zahradě stan a pozvala je k nim na pozemek. „Mohou si společně hrát u nás, kde je mám na očích. Tady si žádné lumpárny nedovolí a Helenka už se v rámci možností odurazila. Já mám přesto dodnes noční můry.“
Čtenářce se několikrát zdálo o tom, jak její dcerka operuje malou bílou myšku. „Je mi těch zvířátek líto. Vůbec nevím, co to ty děti napadlo. Nikdy bych si nemyslela, že partička tak malých čistých duší může dělat něco tak otřesného.“
Milí přátelé, vítejte na mém fóru Innina poradna. Zde se můžete svěřovat se svými životními trampotami či radostmi, poradit se, vyplakat si dušičku nebo jen tak pokecat. Budu ráda, když přispějete svým názorem i k příspěvkům dalších členů. Pište, tvořte, diskutujte, ulevujte si a bavte se. Nezapomeňte si však nejprve pročíst pravidla tohoto webu. Vaše Innin.
Zde sledujte důležítá oznámení:
Není žádné nové oznámení.
(Bohyně Innin. Asi čtyři tisíce let starý terakotový reliéf mého zbožštělého převtělění z města Larsa v Sumeru. Dobře, tak ne, tak s vyobrazenou dávnou bohyní mám společnou jen přezdívku. Ale proč si na chvíli nepředstavit, co by kdyby...)
Týrání zvířat dětmi
-
- Příspěvky: 5
- Registrován: 11.10.2018 19:07:07
- Pohlaví: Muž
- Rok narození: 1960
- Povolání: IT specialista
- Záliby:
Týrání zvířat dětmi
Tam za nepřekonatelným mořem, za vlnkou poslední, lásko, jak je ti?
-
- Příspěvky: 5
- Registrován: 11.10.2018 19:07:07
- Pohlaví: Muž
- Rok narození: 1960
- Povolání: IT specialista
- Záliby:
Re: Týrání zvířat dětmi
Osobně mě v článku zaujaly následující výroky, u kterých bych se chtěl na tomto místě pozastavit:
- Děti coby malé čisté duše - Podle mne je toto asi vůbec nejrozšířenější omyl, jaký se ve společnosti vyskytuje. Tak jistě, děti mají menší postavu čili jsou malé (aspoň do puberty). Proč tomu tak je, plyne z logiky věci – z hlediska biologického nejde zařídit, aby nový lidský jedinec přišel na svět ve stejné velikosti jako dospělý. To ovšem implikuje i to, že kromě všech dalších orgánů, i jeho mozek se postupem let teprve musí dostat na úroveň dospělce. Po narození je vybaven jen základními instinkty (podprogramy). V podstatě jen takovými, aby bylo zabezpečeno fungování tohoto jedince ve smyslu příjmu péče rodičů (a postupně širšího okolí) pro schopnost onoho zmíněného vývoje. Dítě velmi rychle vstřebává to, co se okolo něj děje, zkouší prosazovat svou vůli a vyhodnocuje reakce na ni, zjišťuje, co je pro něj výhodné a co nikoliv. Samozřejmě, píši to zde velmi zjednodušeně, prosím, berte to tak. Postupem času – výukou odpozorováním – přibývá lidskosti (nebo také ne) a ubývá čistě pudového jednání. Je to neustálý proces, který přísně vzato, skončí až smrtí jedince ve stáří. Výsledkem procesu této socializace čili „zařazení do stáda“ (společnosti) je u dítěte to, že získá dovednosti, jak si „vymoci“ to, co chce (nebo jak se o to pokusit), ale současně to, že aspoň někdy se musí jevit jako onen milý bezbranný tvoreček (jinak by riskovalo, že rodiče se jej zbaví coby škodlivého parazita). Jelikož „vládcem Vesmíru“ je tzv. normální statistické rozdělení (jehož grafem je Gaussova křivka), tak i zde můžeme pozorovat to, jak velká většina dětí se v lidovém smyslu slova jeví „normálně“. Chovají se v souladu s očekáváním společnosti a pudy, které v nich ale stále dřímou – úplně stejně jako v dospělých – obvykle nevyplouvají na povrch. To se ovšem může změnit, pokud jedinec (opět bez rozlišení věku) zjistí, že „výkonnější“ (jednodušší, rychlejší, účelové, zábavnější…) pudové jednání si z nějakého důvodu může dovolit. To může nastat podstatným selháním společenské kontroly (vhodného, nikoliv ale šmírujícího dohledu rodičů u dětí či třeba u dospělých zhroucením zákonnosti na nějakém území – viz rabování v současné době v USA, přičemž krádež elektroniky z obchodu lze asi těžko zdůvodnit nesouhlasem s nepřiměřeným zákrokem policisty v jiném městě a čase). Takové „osvobození“ od společenských konvencí může nastat i tehdy, pokud se takovým způsobem chová nějaká uznávaná autorita – v našem případě jde o staršího neformálního vůdce dětské party.
- Deníček – Číst deníček svého dítěte bych považoval za velký hazard s důvěrou dítěte vůči rodiči a dospělým obecně. Samozřejmě se zásadní výjimkou toho, kdy by dítě spontánně (!) samo takovou možnost nabídlo (chtělo se pochlubit). Deníček je ryze intimní záležitost a to, pokud si dospělý vynutí k němu přístup, dítě považuje za nátlak silnějšího vůči slabšímu. Toto opět odpozoruje a může se stát, že podobně se pak bude chovat vůči slabším spolužákům, sourozencům, apod, protože zjistilo, že tato taktika je úspěšná a provozuje ji i autorita, které samo podléhá. Na tom nic nemění ani to, že v daném případě nebyl použit přímý nátlak („Dej sem ten deníček!“), ale „lest“ za jakou lze považovat „nález“ deníčku v místě, které je opět intimní sférou dítěte (prostorem, který mu dospělí vyhradili k užívání a obvykle se v něm nezdržují bez jeho přítomnosti). Mnohem lepší je s dítětem denně hovořit o tom, jak se mělo, jak trávilo čas, jestli má splněny povinnosti, ale i jak se bavilo ve volném čase. Rozhovor musí být neformální, spíše během nějaké společné činnosti, jídla apod. Trávení času při společných aktivitách je zcela zásadní. Toto ovšem musí probíhat „odjakživa“. Nelze dítě léta zanedbávat a pak z ničeho nic na puberťáka „vypochodovat“ s tím, jak dnes bylo v partě – to by nejspíš dopadlo ještě větším odcizením, protože dítě by získalo dojem, že „se něco děje“, jako bychom jej snad chtěli „vyšetřovat“.
- Úklid v dětském pokoji – Podle mého názoru je popsaný úklid matky v dětském pokoji bez přítomnosti dítěte chybou. Dítě je nutné vést k pořádku (samozřejmě nikoliv k puntíčkářství). To by podle mne mělo být tak, že úklid provádí rodič s dítětem společně. Dítě se musí spolupodílet, a to v maximální míře dané jeho vývojovými možnostmi. Tedy v mladším věku je spoluúčast dítěte spíše symbolická, ale puberťák už musí zvládnout vše sám, rodič jen lehce zkoukne. Nezapomínáme ani na nabádání k průběžnému udržování pořádku – pak je větší úklid jen o vysávání, utírání prachu, převlečení postelí apod. Opět – pokud třeba z důvodu rychlosti dělají rodiče úklid v dětském pokoji sami, a pak z ničeho nic po létech, kdy v tomto ohledu po potomkovi nic nechtěli, „vypochodují“ na pubertální dítě s příslušným požadavkem, nemohou se divit, že narazí…
- Myška by stejně umřela – Tento argument dítěte je pravdivý. Pokud by myšku oni nezahubili sami, zemřela by tak jako tak z našeho pohledu krutou smrtí. Z jistého úhlu pohledu je vlastně kruté i to, že se pěstují živí tvorové jen proto, aby byli za velkého stresu a kruté bolesti sprovozeni ze světa. Jenže krmení hada je přírodní proces a příroda má jiná měřítka. Had žrát musí a aspoň jistá simulace toho, jak by fungoval ve volné přírodě, je na místě. Ovšem přesto, že dítě ohledně smrti myšky nelhalo, protože myšce se v podstatě dělo od nich totéž, co by ji tak jako tak čekalo (stres, bolest, smrt), tak nelze souhlasit s tím, aby takové věci praktikovalo. Zatímco u hada jde o životní nutnost, tak u děcek šlo o zábavu. Nelze živému tvoru působit bolest pro zábavu (zde prosím neuvažujme třeba o S/M praktikách, kde jde o zábavu či požitek i té druhé, mučené straně). Pokud bychom totiž logický argument akceptovali v tom smyslu, že děti mohou s těmito praktikami pokračovat, když vlastně mají ohledně smrti myšky pravdu, pak je opět učíme. To, co ale jistě žádný soudný člověk děti učit nechce, totiž že pokud k týrání máme logický (nebo spíše pseudologický) důvod, pak je možné jej praktikovat.
- Děti mám nyní pod dohledem – I k této pasáži zpovědi matky z článku mám výhrady. Děti nikdy nelze mít plně pod dohledem. To je prostě nerealizovatelné. Tak jak to pojala zmíněná matka (dlužno dodat, že se dějí ještě mnohem horší věci, které si nezadají se špionážními technikami), se to dá i otočit. Totiž i ty děti mají nyní matku pod kontrolou. Takže pokud budou chtít páchat nějaké neřesti, zařídí si to tak, aby na ně nebylo vidět, ale ony matku přicházející po zahradě zavčasu spatřily. A navíc to budou i očekávat – budou připraveny vše zakamuflovat. Vlastně se tak mohou učit podvádění a maskování svých skutečných aktivit. Mnohem větší váhu mají – pravda, časově náročnější – neustálé denní neformální rozhovory mezi dětmi a rodiči. Nastolená důvěra a přátelský vztah je mnohem cennější deviza než jen prostý dozor.
Tam za nepřekonatelným mořem, za vlnkou poslední, lásko, jak je ti?